Historie

Největší rozkvět a význam zažil krnovský konvent v letech 1406-1467, kdy se stal sídlem česko-polských provinciálů. Konaly se zde provinční kapituly a provincie čítala padesát pět klášterů od Chebu po Červenou Rus. To znamená, že se klášter z hlediska postavení společensko-politického a náboženského stal centrem obrovského celku spojujícího západ Evropy s východem. Musel také splňovat určité standardy z hlediska stavebního. V té době zde sídlili tří provinciálové: dva Mikulášové z Krnova a Svatomír z Krnova. Bratři této provincie nejednou pracovali v „diplomatických“ službách papežů i vládců, plnili funkce zvláštních legátů a prostředníků v kontaktech mezi západem a východem. Známá je např. výprava do Číny. Ale především to byli oni, kdo budovali evropskou civilizaci, postavenou na křesťanských základech, přímo v srdci člověka.

V době vlády luteránských Hohenzollerů byli bratři z Krnova z města vyhnání a zpět se vrátili až po bitvě na Bílé hoře, kdy Ferdinand II. učinil krnovským pánem knížete Karla Liechtensteina. Zastihli zde zničený kostel i klášter – stavby totiž byly v uplynulých letech proměněny na sýpku, zbrojnici, nemocnici a mincovnu. Zkázu dokončil požár v polovině XVI. stol. Za P. Barnabáše – prvního kvardiána po návratu do Krnova – obnovili bratři klášter i kostel, ale doba byla stále ještě příliš bouřlivá a protestantská strana silná. Teprve za druhého kvardiána a děkana, P. Kornelia Ottweilera (1636-1679), se situace začala pozvolna měnit. Bylo to spojeno s úsilím a poté i s realizací plánu vybudovat na Cvilíně (hora na městem) kostelík zasvěcený Svatému Kříži a Matce Boží Bolestné. Veškerá povolení a finanční prostředky nutné k realizaci tohoto předsevzetí získal iniciátor stavby P. Kornelius, avšak realizace se již nedožil. Kostelík postavil až jeho nástupce P. Damián.

Oltářní obraz Panny Marie Bolestné namaloval místní malíř Heinrich Tauber jako výraz prosby za uzdravení své dcery Barborky. Po deseti letech namaloval druhý, nyní již jako díkůvzdání za její uzdravení. Od té chvíle začalo obyvatelstvo města i celého širokého okolí přicházet na Cvilín ve velkých počtech a ze Cvilína se stalo poutní místo, na němž začali poutníci nacházet porozumění a pochopení ve svých bolestech, přičemž si odtud často odnášeli vnitřní uzdravení a někdy i vnější.

Dík souhlasu Jeho Milosti Wolfganga kardinála de Schrattenbach, olomouckého biskupa, byl dne 8. července 1722 položen na Cvilíně základní kámen nového kostela, protože dosavadní kostelík už svou velikostí sílícímu zájmu poutníků nepostačoval. Nový kostel mohl být vystavěn během šesti let především díky štědrosti knížete Josefa Liechtensteina, známého obchodníka Kašpara Taunera a mnoha jiných dárců a také díky umění a pílí věhlasného architekta a stavitele Georgia Ganse. Dne 7. července 1728 už v něm byla sloužená tehdejším provinciálem Reymundem Hoffmannem první slavnostní bohoslužba. Dne 16. září 1731 byl náš kostel vysvěcen olomouckým biskupem, Jeho Eminencí kardinálem Schrattenbachem a zasvěcen Panně Marii Bolestné. Tento olomoucký biskup, který byl našemu řádu velmi nakloněn, pak velkoryse stanovil, abychom zde mohli o všech velkých svátcích v průběhu celého roku sloužit mše svaté a jiné bohoslužby podle našeho uvážení.

Zatím ve městě klášterní budova chátrala, proto byla v roce 1730 za kvardiána Lazara Schopera stržena, načež byla zahájená stavba kláštera nového, aby byla za kvardiána Wolfganga Burgera v roce 1734 stavba s Božím přispěním dokončena. Ale již v roce 1741 byl konvent podle údajů z té doby zcela vydrancován Prusy. Později, při odchodu pruských vojsk z Krnova v roce 1778, zachvátil velkou část města a s ním i náš klášter a kostel velký požár, avšak díky císařovně Marii Terezii a almužnám shromážděným našimi bratry v Rakousku, Čechách a na Moravě bylo vše zase zdárně obnoveno.

Díky sporům o zřízení nové farnosti v Krnově pod správou našich bratří a závisti dosavadního krnovského faráře byl 3. srpna 1786 poutní kostel na Cvilíně zrušen a odsvěcen, ale po devíti letech, kdy zde byla zřízená nová kolonie Mariánské Pole, mohl kostel opět začít sloužit svému účelu, ovšem nikoliv už pod správou minoritů, leč pod správou diecézního duchovenstva. Správu a vlastnictví kostela jsme opět získali v roce 1942 díky úsilí tehdejšího kvardiána P. Wolfganga Kleina. Krátce na to – na konci druhé světové války v květnu 1945 – byl kostel velmi poškozen, nicméně po válce byl novým kvardiánem P. Šebestiánem Vavrečkou zase obnoven a olomouckým světicím biskupem Dr. Zelou dne 13. září 1947 rekonsekrován.

Klášter a kostel v městě byly během 19. stol. až do poloviny XX. stol. udržovány z pedagogické činnosti bratří a zemědělské půdy, na níž bratři hospodařili.

V roce 1950, v rámci Akce K, byli bratři internování a všechen majetek byl zabaven ve prospěch státu, řeholní řády byly v Československu zrušeny a mnozí bratří vězněni pod záminkou protistátní činnosti a maření dohledu státu nad církvemi.

V klášteře byl zřízen ústav pro mentálně postižené dětí, později domov důchodců a nakonec byl přestavěn na hotel. Po sametové revoluci v roce 1990 nám byl kostel navrácen, v roce 1991 klášter a v roce 1994 i také poutní kostel na Cvilíně.

Po dlouhém období totality, v náporu neomarxismu a nových myšlenkově-kulturních proudů založených na hédonismu, gender myšlení apod. se potýkáme s nedostatkem povolání a někdy též se ztrátou orientace v rychle se měnícím světě. Jsme si ale vědomí, že momentální situace nemůže být překážkou k tomu, abychom nenavazovali na skvělou historii našeho řádu na tomto území, nepřijali výzvu doby a nepokračovali v úsilí o upevnění křesťanských kořenů.

o. Josef Goryl OFMConv.

V zimních měsících bohoslužby se konají také v přilehlé kapli, která kdysi před rokem 1523 pravděpodobně byla součásti křížové chodby. V době stoleté nepřítomnosti minoritů, z kaple byl zřízen šenk a z kostela sýpka. V klášteře se nacházela mincovna. Po návratu minoritů v roce 1623, vše bylo obnoveno a opět začalo sloužit svému původnímu účelu - bohoslužbám, komunitnímu životu a pastoraci věřících. Ve dvacátém století kostel stihl stejný osud, když v roce 1970 se změnil ve skladiště a do roku 1990 věřící neměli do něj přístup. Zase největší hmotné škody napáchala povodeň v roce 1997. Voda sahala do výšky 1,5 m a velmi poškodila zázrakem dochovaný inventář kostela. Lavice byly zničeny úplně. Oltáře zbořeny a co nebylo viditelné hned, začalo se projevovat postupně. Mokré zdi, obrovská vlhkost a teplé počasí se staly nejvhodnějším prostředím pro plísně, které rychle začaly ničit oltáře, obrazy i fresky. Díky vydatné finanční pomoci Ministerstva kultury ČR a později také Programu přeshraniční spolupráce EU interier kostela byl obnoven a jak doufáme, jednou opět bude naplněn věřícími a stane se ještě čitelnějším svědectvím víry, moudrosti, talentu, zručnosti, pracovitosti, obětavosti i velkého srdce těch, kdo se podíleli na vzniku a uchování tak velkého dědictví duchovní i hmotné kultury zdejších občanů.

V roku 1523 vévoda braniborský Jan z Ansbachu uvedl do města reformaci a vyhnal minority z kláštera. Po bitvě na Bílé Hoře císař Ferdinand daroval krnovsko knížeti Karlu Lichtenštejnovi a ten v roce 1623 klášter opět navrátil Řádu. Minorité se aktivně zapojili do rekatolizace a znovu obnovili život církve nejen v Krnově, ale i v širokém okolí. V roce 1706 mohutný požár zničil zdejší kostel i klášter. Barokní přestavba kostela i kláštera pochází z dvacátých až třicátých let 18 stol. Na konci druhé světové války klášter byl dosti poničen a v roce 1950 byl zabrán státem a činnost Řádu byla zakázaná. Po jednačtyřiceti létech v roce 1991 klášter se stává opět majetkem Řádu. Stoletá voda v roce 1997 zaplavila celý areál a napáchala obrovské škody. V roce 2000 se zde konala provinční kapitula a po ní byl zde komunitní život minoritů obnoven.

Proto v letech 1722-28 byl postaven nový kostel za kvardianátu P. Bedřicha Kubína. Stavbu provedli A.a G. Gans, otec a syn, stavitelé z Krnova. Nádherná fresková výzdoba pocházela od brněnského malíře F. Ecksteina. V r.1786 byl kostel z nařízení císaře Josefa II. uzavřen a určen ke zboření, byl však vykoupen čtyřmi krnovskými měšťany (A. Philieb, H. Schmidt, C. Quesker, M. Weiss) za 406 zlatých. Znovuotevření kostela bylo dosaženo již v r. 1795, před tím však musela být vystavěna kolonie Mariánské Pole s 18 domy, aby byl důvod znovuotevření kostela pro její obyvatele. Nebylo však císařským výnosem dovoleno, aby kostel spravovali minorité, proto kostel přešel do vlastnictví města Krnova a duchovní správu převzali diecézní kněží. Řád minoritů jej znovu získal až v roce 1940 výměnou za pozemky, které nutně potřebovalo rozrůstající se město. V roce 1865 zapálil mohutný požár také šindelovou střechu cvilínského kostela a zpopelnil ji jakož i věže kostela. V následujících dvou létech mohlo být vše zase opraveno prostřednictvím sbírek pod vedením tehdejšího faráře Heinricha. Válečné události roku 1945 kostel velmi poškodily. Z iniciativy P. Šebestiána Vavrečky, nového představeného kláštera minoritů, byl však obnoven a rekonsekrován v zaří roku 1947. V době komunistické diktatury činnost Řádu byla násilně přerušena a kostel se opět dostává do správy diecézního kléru až do roku 1994, kdy byl znovu navrácen Minoritskému řádu.